zveřejněno: 2009-06-25
Náboženství Keltů
Vzhledem k úplnému nedostatku původních písemných pramenů o keltském náboženství kontinentální Evropy se musíme při jeho rekonstrukci spolehnout na společné indoevropské kořeny a na indo-keltský paralelismus, na zprávy, které jsou zprostředkované Římany, tzv. interpretatio romana, na archeologické nálezy a na irské texty, které vznikly v 6.-8. století, na irské epické báje a folklór. Původní irské texty však byly sepsány již v křesťanském prostředí a přestože je v nich obsažena předkřesťanská keltská tradice, keltský pohanský nadpřirozený svět je tu upraven a zneutralizován. Důvodem absence písemných pramenů o keltském náboženství je rituální zákaz psaní, který se týkal hlavně druidů, kteří písemné zaznamenávání jejich učení považovali za bezbožnost a hřích. V běžném životě však Keltové písmo používali, a to písmo řecké.
Interpretatio romana. Jediné informace o náboženství kontinentálních Keltů nám tedy zprostředkovávají pouze řecko-latinští autoři (např. Ceasar, Diodor Sicilský, Strabón) a velké množství figurálních pomníků z galsko-římského období. Nejvíce ucelených zpráv nám podává Gaius Julius Ceasar ve svých dvou spisech, v Zápiscích o válce galské a hlavně v De bello Gallico. Díky těmto autorům, a hlavně díky Ceasarovi, který keltské náboženské představy znal velmi dobře, můžeme sestavit keltský kontinentální pantheon bohů, který je nám představen způsobem interpretatio romana – keltští bohové jsou vylíčeni jako ekvivalenty bohů římských a jsou jim přiřazena i jejich jména. Ceasar nám tak říká, že Keltové ctí nejvíce boha Merkuria, jenž vynalezl všechna řemesla, je průvodcem pocestných a patronem obchodu a výdělku. O jeho významu mluví více než 200 nalezených soch a basreliéfů a 500 nápisů. Merkura lze snad ztotožnit s bohem ostrovních Keltů, Lughem. Je pravděpodobné, že nesl stejné jméno i na kontinentu, jak by mohlo dokazovat keltské jméno města Lyon – Lugdunum. Jak píše Eliade: „Lugh je představitelem moci v jejím magickém a vojenském aspektu: je to obávaný násilník, ale ochránce válečníků i bardů a čarodějů.“ (Eliade, 133). Dalšími nejvíce uctívanými bohy jsou ti, jež Ceasar ztotožňuje s Apollonem, bůh lékař, Martem – bůh války, Jupiterem – pán nebes a Minervou – bohyně umění a řemesel. Je zajímavé, že podle Ceasara není nejvíce uctívaným bohem Jupiter, ale Merkur. Došlo zde patrně k poklesu důležitosti tohoto boha z důvodu městského života Keltů v době galsko-římské. Na Jupitera se však úplně nezapomnělo, což dokládají četné sloupy, zvané „Jupiter na Gigantovi“, jež byly stavěny daleko od měst. Keltský pantheon dle interpretatio romana, jak je nám předložen Ceasarem, bohužel zatemňuje jeho pravou skutečnost a pouze omezeně dovoluje srovnávání s pantheonem Keltů ostrovních.
Keltský pantheon. Díky jediné zprávě antického autora, básníka Lucanuse, z 1. století po Kr. jsme schopni sestavit alespoň nejvyšší původní keltskou božskou triádu - Taranis, Teutates, Esus. Tato jména se zachovala na galsko-římských nápisech. Všem těmto třem bohům byli přinášeny lidské oběti, proto by snad bylo možné všechny ztotožnit s Ceasarovým Martem či Merkurem. Taranis byl nejvyšším pánem nebes, vládce vesmíru, pán roku, pán bitev a jeho hlavním atributem bylo kolo, které je důležitým symbolem Keltů, symbolizujícím rok se čtyřmi ročními obdobími. Oběti Taranisovi byly upalovány v dřevěném panákovi. Teutates, jehož jméno je překládáno jako „otec kmene“, byl důležitým bohem kmene, otcovským vůdcem ve válce i v míru, a bohem války. Atributem Teutatese byly beraní rohy. Jeho oběti byly ponořeny do kádě a utopeny. Charakterizovat boha Esuse je velmi složité, vlastně se o něm neví nic určitého. Esus je znázorněn, jak se chystá porazit strom či jak osekává větve stromu. Jedná se zde patrně o strom posvátný. Je ztotožňován s Martem i s Merkurem. Esus snad vládl světu zemřelých, podsvětí, byl bohem bohatství. Esusovi oběti byly pověšeny na posvátný strom a podříznuty. S Esusem často splývá další keltský bůh, Cernunnos, bůh života, plodnosti, růstu a pohybu, pán zvířat, jehož nejznámnější zpodobnění se nachází na kotli z Gundestrupu v Jutsku, kde sedí v „Buddhově poloze“, s rozvětveným parožím a torquesem (nákrčník, vyrobený nejčastěji ze zlata a bronzu, byl náboženským a sociálním symbolem, který nosili bohové, bohyně, knížata a kněžny, hrdinové a válečníci) kolem krku. V pravé ruce svírá druhý torques a v levé drží hada s růžky, jež je jedním z jeho atributů. Cernunnos je zde ve společnosti jelena a dalších zvířat. Keltským bohem slunce, vody a léčitelství, jenž měl společné některé atributy s Apollónem, je Belenus. Epona je původní keltskou bohyní a je chápána jako mateřská bohyně plodnosti, která ochraňuje, léčí a dává obživu. Epona bývá znázorňována, jak sedí na koni či obklopena koňmi. Často se také objevuje v podobě klisny. U Keltů se těšily velké oblibě také mateřské bohyně, představitelky ženského principu, které často vystupovaly ve trojicích.
Z našeho území nemáme žádné zprávy, které by mohly napovědět více o náboženských představách našich Keltů. Lze však předpokládat, že si náboženství keltských kmenů bylo velmi podobné, pouze s regionálními odlišnostmi a vyjímečnostmi.
Posvátná místa. Součástí keltské numinosity bylo přesvědčení, že ve všech věcech je přítomen duch. Keltští bohové byli spatřováni všude v přírodě, celá příroda byla posvátná – každý strom, pramen, jezero, hora. Proto všechna tato místa mohla být zvolena za místo kultu. Kultovní místa, která byla součástí přírody nazývali Keltové nemeton („nemed“ = svatý). Taková místa se nacházela v hájích, na vrcholech hor, u pramenů, močálů a jezer. Strom sám byl pro Kelty posvátný, proto byla spousta kultovních míst situována v lesích a hájích. Strom představoval jakousi osu, kolem níž se soustřeďoval kosmický řád, jakousi axis mundi, osu světa. Stejně tak posvátný byl i pramen, jenž byl místem styku s Jiným světem, s podsvětím. Pramen byl zdrojem regenerace a uzdravení, životní síly. U pramenů často nalézáme velké množství votivních předmětů (forma oběti, při níž se věřící zříká něčeho cenného), které svědčí o důležitosti kultu. Významným příkladem posvátnosti pramene je uctívání bohyně Sékvany u pramene Seiny. Na tomto místě bylo nalezeno obrovské množství votivních darů v podobě dřevěných skulptur, šperků, mincí, bronzových sošek, votivních oltářů a nápisů. Stejně tak byly votivní dary zanechávány na vrcholcích hor, na výrazných a dominantních kopcích. Skvělým příkladem je vrch Burkovák u Nemějic, kde se nalezlo několik tisíc votivních předmětů, všechny v ohruhu 20 m2. Vzhledem k tomu, že byly všechny předměty provrtány se usuzuje, že mohly být zavěšeny na stromě. Je pravděpodobné, že se na Burkováku jednalo o přírodní svatyni na posvátné hoře s posvátným stromem. Na této lokalitě byly archeologickým výzkumem zjištěny pozůstatky řad kůlů, díky nimž by se snad dalo usuzovat, že zde mohla stát i stavba, snad svatyně. Některé svatyně od širým nebem mohly být oddělena od okolního terénu plotem či příkopem.
Dalšími kultovními místy byly tzv. Viereckschanzen, čtyřúhelníkové valy s téměř pravidelným půdorysem ve tvaru čtverce či obdélníku o straně mezi 50 a 200 metry. Val byl většinou hlliněný, bez vnitřní konstrukce s příkopem a s převýšenými rohy. Val byl nepřerušen, a proto se předpokládá, že přístup do objektu zajišťovala lávka. Uvnitř prostoru byly nalezeny stopy po polozemnicích i větších nadzemních stavnách. Většina plochy však byla nezastavěna. Někde byla zjištěna jedna či více kultovních šachet, které mohly sloužit jako prostředek při komunikaci z podsvětními bohy či jako kultovní odpadní jámy, kam se ukládaly použité či znehodnocené kultovní předměty. Výskyt těchto čtyřúhelníkových valů má těžiště v jižním Německu v období 6.-1. stol.př. Kr. V Čechách jsou nejznámnějšími čtyřúhelníkovými valy Mšecké Žehrovice a Markvartice.
Usuzuje se, že stavby sloužící jako svatyně mohly stát na akropolích některých hradištích či oppidech na našem území. Nejprve však jistě vznikaly pouze ohrazené prostory, jako například první svatyně na nejvyšším místě hradiště Závist, která vznikla na přelomu 6./5. stol. př. Kr. Jednalo se o posvátný prostor o rozměrech 27 x 30 m, který byl ohraničen palisádou. Tento prostor byl v první polovině 5. století nahrazen větším posvátným okrskem, v jehož středu stál dřevěný dvoulodní chrám o rozměrech 9 x 18 m. Nedlouho poté, byla na tom samém prostoru postavena, v místě přechozích, již zaniklých svatyň, unikátní stavba posvátného areálu, jehož součástí byla i trojboká stavba o délce stran 9, 10 a 11 m, vyžadující náročné konstrukční řešení, která nemohla sloužit jiným účelům než sakrárním. Trojboká stavba snad mohla vyjadřovat magiské číslo 3, které hrálo důležitou roli v symbolice Keltů. Celý posvátný okrsek tohoto období lze přirovnat k antickému temenos a jistě se v tomto případě jedná o ideový import ze Středozemí. Čtvrtá svatyně, která vznikla na místě předchozích, se opět vrátila k podobě keltského nemetonu, svatyně pod širým nebem. Dalším příkladem svatyně uvnitř sídelního prostoru by mohla být velká dřevěná budova s dlážděnou podlahou ( 5.stol.př. Kr.) na akropoli hradiště Minice u Kralup nad Vltavou. Za svatyni lze snad pokládat i oktogonální dřevěnou stavbu, která stála na jedné ze dvou akropolí oppida Třísov. Jako posvátný prostor mohla sloužit i některá hradiště, u nichž nebyla prokázána jíná funkce, například sídlištní. Takovým hradištěm by mohlo být hradiště Obří hrad na Šumavě.
Na našem území tedy nemáme doklady o opravdových svatyních, jaké můžeme nalézt například v jižní Francii, jejíž obyvatélé byli v přímém styku s vyspělou civilizací Středomoří. Jako příklad lze uvést například svatyni na oppidu Entremont, v jejíž ruinách byly objeveny čtyřhranné vápencové sloupy s vytesanými lidskými hlavami, které byly součístí kultovního sálu hlav, kde byly ve výklencích kamenných sloupů připevněny opravdové lidské lebky.
Druidové. Druidové byli keltskou kněžskou vrstvou, hierarchicky uspořádanou aristokratickou společností, která měla nejen náboženský význam, ale také velký vliv na společenský a politický život celé keltské společnosti. Rozhodovali také ve věcech práva a dokonce i o věcech hospodářských a obchodních. Druidové byli vzdělanou vrstvou, jenž nebyla zatížena vojenskou službou ani daněmi. Jako představitelé duchovní sféry obstarávali službu bohům, přinášeli jim oběti, pořádali obřady, vykládali náboženské otázky a starali se o výuku válečnické aristokracie. Často se také stávali rádci vládců, jejichž učiteli bývali. Druidové byla celokeltská instituce, působili jak na britských ostrovech, tak i v Galii a předpokládá se, že dokonce i ve střední Evropě.
Druidské učení trvalo dvacet let a bylo předáváno pouze ustně. Velký význam byl přikládán paměti. Druidové totiž naprosto odmítali písemné uchovávání svých nauk. Učení druidů bylo tajné, esoterické a měli k němu přístup pouze příslušníci vrstvy druidů. Základem nauky druidů byla víra v nesmrtelnost duše a posmrtný život. Ceasar tuto víru považoval za psychologickou hru druidů s věřícími, kteří se v nich tak snažili potlačit strach ze smrti a probudit statečnost. Keltové podle Diodóra Sicilského věřili, že duše po určité době opět vstupuje do jiného těla.
Vrstva druidů byla hiearchicky uspořádaná a v jejím čele stál hlavní druid. Podle Strabóna se kněžská vrstva dělila do tří tříd – druidové, vates a bardové. Druidové byli nejvyšší třídou, byli „vědoucí“, mnohokrát zasvěcení. Vates byli věštci a jasnovidci a prováděli oběti, stejně jako druidové. Jejich úkolem bylo uchovávat a předávat posvátné orální tradice. Bardové skládali poezii, přednášeli písně, pověsti, hymny a modlitby. Všichni druidové se každý rok pravidelně scházeli na výročních sněmech, kde se patrně probíraly otázky jednoty keltského náboženství, což bylo velmi důležité pro její udržení vzhledem k rozmanitosti jmen bohů a představ u keltských kmenů.
Víra v nesmrtelnost duše. Keltové věřili, že jsou duše všech lidí nesmrtelné a že po určité době vstupují do jiného, dalšího těla, ve kterém znovu žijí. Duše tedy neumírá, ale po smrti těla vstupuje do těla dalšího. Zajímavé je, že Ceasar tuto víru v nesmrtelnost duše, kterou hlásali druidové, považoval za psychologický nástroj, díky němuž ztráceli bojovníci Keltů strach ze smrti a vyznačovali se neuvěřitelnou odvahou.
Kult mrtvých. Kult mrtvých u Keltů úzce souvisí s vírou v nesmrtelnost duše, tedy s myšlenkou, že mrtví pouze na určitou dobu odcházejí ze světa lidí, a to do keltského podsvětí, Jiného světa, jehož popisy nalezneme v ostrovní keltské tradici. Vzhledem k propojenosti světa živých a světa mrtvých museli být přísně dodržovány rituální pravidla a zvyky. Mrtví byli pohřbíváni s velkou slávou, kdy byli spolu s ním pohřbeny i věci které měl zesnulý rád a věci, které mu měly sloužit v posmrtném životě. Tyto zvyky jsou zvláště viditelné u knížecích pohřbů z doby halštatské a laténské, kdy byly hroby, pohřební komory přepychově vybaveny a vyzdobeny. Těmto společensky významným osobám byly často do hrobu dávány vozy – symbol vysokého postavení, které jim měly zajistit, že se v příštím životě budou těšit stejnému společenskému postavení jako v životě předchozím.
Kult hlavy. Kult hlavy u Keltů má s jistotou svůj základ již z doby kamenné. Hlava představovala cosi tajuplného a byla sídlem nesmrtelné duše. Hlava byla poskytovatelem životní síly, kterou si uchovávala i poté, co byla oddělena od těla. Proto byly hlavy usekávány přemoženým hrdinům, aby chránily a dodávaly sílu svým pořemožitelům. Čím více člověk hlav ukořistil, tím více měl síly a byl statečnější. Lze říci, že čím byl člověk statečnější či bylo jeho postavení význačnější, tím byla jeho hlava váženější a mocnější. Hlava byla často umělecky zobrazována z kamene, dřeva, kovu či kosti. Tato zobrazení se nacházela na posvátných místech, ve svatyních, votivních pokladech u pramenů a jako maska na mnohých předmětech. Známým příkladem zpodobnění hlavy je kamenná hlava s torquesem kolem krku z Mšeckých Žehrovic, která snad znázorňovala nějakého boha či hrdinu a která mohla být například posazena na kamenném pilíři ve vchodu do svatyně.
Literatura:
Botheroyd, P., Botheroyd, S.: Lexikon keltské mytologie, Ivo Železný, Vimperk 1998
Culianu, I.P., Eliade, M.: Slovník náboženství, Český spisovatel, Praha 1993, str. 141-144
Drda, P., Rybová, A.: Keltové a Čechy, Academia, Praha 1998
Eliade, M.: Dějiny náboženského myšlení II., OIKOYMENH, Praha 1996, str. 128-142
Filip, J.: Keltská civilizace a její dědictví, Academia, Praha 1996
Greenová, M.J.: Keltské mýty, NLN, Praha 1998
Waldhauser, J.: Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri, Praha 2001, str. 92-103
Created 2008 by cr8.cz.
Připravil tým archeolog.cz © 2024